O tom, jak bouřlivě začal náš černý víkend v Krkonoších

26. února 2011 v 22:20 | Andrea |  Šprtka na cestách
O tom, jaké lapálie nás potkaly při ubytování v malebném hoském penzionu VEGA jsem Vás již informovala, ale třešinku na dortu, tedy to, jak náš báječný relaxační víkend začal, jsem zatím více či méně pomlčela. Nyní nastal čas, kdy by bylo vhodné, seznámit čtenářský dav i s touto motoristickou perlou.


Ačkoli se běžně po té naší rozlehlé republice dopravujeme prostředky hromadné dopravy, luxusní víkend v Krkonoších jsme si chtěli užív v naprostém komfortu, a proto jsme si od mé sestry půjčili její vůz značky Peugeot 205, jehož technické kontrola letos v srpnu propadne a o novou se již žádat nebude. Vůz je starý dvacet let a už by spadal do kategorie veterán. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že se jedná o vozítko velmi spolehlivé, s výkonným a úsporným dieslovým motorem výkonu 1,9 TDI a ...střešním okýnkem. Tento sportovní třídvéřák bílé barvy již mnohokrát na křižovatkách pocuchal nervy majitelům nabouchaných novotin, protože díky svým jízdním vlastnostem startuje jako raketa a má vskutku brilantní akceleraci.

Po zimě strávené v garáži nabyl náš Pažout, jak se mu v rodině přezdívá, i přes svůj kmetský věk, poněkud punkového vzezření. Po té, co jsme ho v gatáži objevili, jsme pochopili, proč nám tatík k dokladům přibalil i tašku s lahví čisté vody (nefunguje ostřikovač), několik starých ručníků a mourdo: Malo by začalo pršať a umyť ho.... Pažoutek byl pokryt vrstvou prachu a špíny tak silnou, že jeho původně bílá barva nebyla ni vidět, a na první člověk by si člověk myslel, že je nalakován trapnou olezlou temně šedou metalízou.

Několika hbitými tahy jsme očistili přední a zadní okno, rozšmudlali jsme to slušně, ale na dojezd pro věci to stačilo, a když jsme vozítko naložili našima dvěma taškami s výbavou, dvěma prkny, a dvěma páry SNB bot, tak byl vůz plný tak akorát. CJK nasadil své brýle se sexappealem (ty mají brýle, a ne CJK :) - de jeho slov) a začal se radovat jak malej kluk, že jede na víkend v punkovém voze a přesně tak jak se mu to zamlouvá: stará rachotina, prkna, baba a klid :). Na nejbližší benzínové pumpě jsme nabrali naftu, koupili desetidenní dálniční známku (což vyvolalo údiv u pumpaře) a uvedli v šok naprosto čistá auta, která vjížděla do místní automatické myčky. Se svým prasátkem jsme totiž opravdu vyčkávali na tatíkem prorokovaný déšť a CJK umyl pouze okénka.

Až do Železného Brodu naše cesta ubíhala naprosto ukázkově, bez jakýchkoli problémů, a dodržovali jsme harmonogram (z Prahy jsme vyjeli po čtvrté odpolední s plánovaným příjezdem v šest, maximáln půl sedmé). Dokonce jsme i podle tatíkova proroctví stačili opršet, a to ve vydatném deštíku, tudíž i zmizel pocit studu za to, v čem to jedeme. V Brodě začalo být veselo. Napřed jsme jeli směr Semily, protože to bylo tak nějak přirozené, ale pokyny, které CJK před cestou vytiskl z Google Maps jasně velely, na Semily nejet a vydat se podél řeky k jakémusi Cimbálu, tak jsem ho otočila a jeli jsme na druhou stranu, protože nebylo kam jinam. To už byla celkem tma, a my vjeli na silnici vedoucí do Harrachova, což se mi ani trochu nelíbilo a po osmi kilometrech jsem CJK řekla, že se musíme vrátit, že to je divné. Tak jsme se vrátili a opět jeli na Semily s tím, že na jakémsi nábřeží dle instrukcí odbočujeme....

Přejeli jsme most, abychom se po něm za 2 minuty vraceli zpátky a najeli na malou odbočku, kterou znám z dob vodáckých výprav na cvičnou peřej Paraplíčko. Po této cestě, která byla na Google Maps značená jako hlavní, a po které se v létě prohánějí houfy bruslařů, jsme jeli temnou nocí kupředu. Upozorňuji, že jsme s sebou něměli autoatlas a jako navigační materiál nám sloužila jedna mapa velikosti A5 s vyznačením trasy Praha - Donlí Mísečky, tj. tento úsek na ní byl cca 1 cm dlouhý.... a instrukce nevalného charakteru. Po asi deseti minutách jízdy ztemnělým lesem jsme se na jakési usedlosti zastavili, abychom zkontrolovali naši pozici na turistické mapě, která byla umístěna u kapličky. CJK odchytil i bodrého místního chalupníka, který nás ujistil, že jedeme dobře, a že můžeme zkusit jet i zkratkou.... zvolili jsme cestu po hlavním tahu, a čekali, kdy se ukáže ukazatel na Jilemnici, případně na Vrchlabí.

Ani jednoho jsme se nedočkali. Zato jsme třikrát projeli přes Benešov u Semil, což v daném okamžiku působilo hodně hororově, neb se nazdávalo, že jezdíme v kruhu...nejezdili, ale řítili jsme se do průseru. A pekelného. Za prvé, nálada ve voze vázla, protože jsme nabírali zpoždění a já začala být prudná a více než rýpavá (jako napadlo by vás vytisknout mapu tak, že uvidíte 10 cm čáru přes půl republiky???)... v momentě, kdy jsme projížděli blízko u Jizery se mě CJK zeptal, jestli to je tak široká řeka, nebo jestli je tam nějaká louka, a já mu odpověděla, je tam i louka, se ovzala obrovská rána a my vletěli do díry a do druhé a třetí a CJK se omluvil a okamžitě zastavil. Otočila jsem hlavu, a s hrůzou jsem se dívala před sebe...to co jsem viděla připomínalo scénu z válečného filmu, protože hlavní asfaltová cesta před námi se podobala hodně rozstřílenému tankodromu. Jeden výtluk vedle druhého, a když vám řeknu, že ty nejmenší měly hloubku 30 cm a šířku 40 cm, tak rozhodně nepřeháním. Nebylo, jak se ďourám vyhnout, a těch padesát metrů jsme prostě museli projet... Když jsme to zvládli, absolutně se nám nezdál zvuk, které auto vydávalo a mě to silně připomínalo situaci z Německa, kdy nám na trandálu kolo málem upadlo... Začala jsem být ještě víc naštvaná. Napřed jsem si říkala, no krása, to nemohl CJK dávat pozor, ale tahle moje myšlenka nebyla nahlas vyřčena, protože to bylo nespravedlivé hodnocení. Jel opatrně, a nemohl něco takového předpokládat, protože na cestě nebyla ani žádná značka, nic.

V naštěstí blízké obci jsme zastavili. Zaparkovali, koukli na kouřící kolo, a vůbec to nevypadalo hezky. Ráfek úplně zničený, kolo prasklé a u mě sílící obava, že jsme zlomili osu. Do toho vytrvalý déšť, tma a ticho, a my bez baterky. Rezervní kolo se mi povedlo zpod podvozku uvolnit bez použití hrubé síly, problém se vyskytl při hledání heveru. Prostě nebyl. Klíčivé pocity bičovaly mou rozháranou psyché, a CJK zazvonil na stavení se svítícím světýlkem, aby si půjčil baterku. Pán nebyl moc nadšený, že ho uviděl, kdo by v pátek v době zpráv byl, ale baterku půjčil. Za chvíli tam byl CJK jako na koni ještě s žádostí o hever, který se nám najít nepodařilo (telefon jsem měla pro jistotu vybitý, a stejně jsem nechtěla naše plašit). Pán sice ne moc odvázaně, ale velice ochotně vylezl do deště. Otevřel svého Favorita, a hever našel. Byl o něco vyšší než náš podovzek, ale to spravilo nadzvednutí Pažouta kusem klády, a mohlo se měnit. Díky bohu, že i rezerva byla nahuštěná a byla to plnohodnotná zimní pneumatika a nejen dojezdovka.

Během výměny jsme vyslechli několik hrůzných příběhů o tom, co se na výtlukovém úseku již stalo nestalo, a že rozhodně nejsme první, kdo zvoní se žádostí o pomoc. A že chtít hever je ještě maličkost, protože někdy lidi chtějí i celou rezervu, jako například pán, který tam jeden týden kolo urval, dal do opravy a než stačil opravené vyzvednout, zničil si tam o týden později i další kolo a rezrvu neměl. Výměna probíhala rychle, a moje myšlenky kmitaly hlavou více než zběsile. Strachovala jsem se, aby o nás v penzionu neměli strach, aby se nesusili s romantickou večeří při svíčkách, se kterou si dali záležet a nervózně jsem koukala na hodiny. Kolem půl osmé bylo vyměněno, my se ujistili, že jedeme opravdu dobře, nasedli do auta, a odjeli směr Jilemnice. Tam jsme na kruhovém obezdu zjistili, že jsme mohli úplně klidně přijet po silnici přes Semily, která se na první pohled jevila jako dokonale rovná asfaltka. Naše rozčarování se stupňovalo. Do Vítkovic - Dolních Míseček jsme dojeli již bez nehody a začali jsme se řídit instrukcemi z netu, jak se dostat k penzionu.

Podle textu jsme měli zahnout za odstavným parkovištěm směrem na dřevěný mostek projet údolíčkem a nakonci zahnout do prava. Celá trasa neměla být delší než kilometr. Instrukce se mi zdály poněkud zmatečné, protože CJK se podařilo papír vytisknout tak, že jsem neviděla prvních cca 7 písmen každého řádku, ale asi se mu to nezdálo důležité. Úspěšně jsme přejeli přes mostek a vjeli na něco, na čem by Martina Sáblíková mohla naprosto v klidu trénovat rychlobruslení do vrchu, protože tak dokonalou dráhu jí u nás nikdo opravdu nepostaví. Celodenní vydatný déšť se při poklesu teploty ukázal být dokonalým ledovačem. Pažoutek i CJK se snažili a vyjeli jsme až k nějaké chatě, ale těsně před zalomením kopce Pažout několikrát kvílivě protočil koly, a začal pomalu, ale jistě, klouzat i přes snahu CJK dolů...tak jsme kontrolovaně zacouvali na ledu zpátky, připravovali se na další pokus, a já v duchu nadávala na poznámku, že k dojezdu k penzionu budeme potřebovat jen zimní pneu, řetězy, že nejsou nutné.... Další pokus už si vyžádal i mou asistenci... v otravném dešti se sněhem jsem se na ledovém povrchu musela pokusit roztlačit auto jedoucí do kopce a to s rukou v ortéze a s diagnózou fraktura zápěstí. Jako, nadávala jsem, nohy mi klouzaly, auto klouzalo, místy klouzalo na mě, já zapřená v závěji ve výši jednoho metru se snažila udělit vozu nějakou kinetickou energii i z téměř horizontální polohy (opravdu to muselo vypadat, jako že levituju) a dokonce se mi to i podařilo, ale nakonec zase vůz sjel směrem dolů. Jestli někdo chápal v daný moment Sysifa, pak jsem to byla já.

Ruku namoženou, slzu na krajíčku, sprostá slova na jazyku, jsem poprosila CJK, aby zavolal do penzionu, jak se tam dá dostat jinak, než doporučenou cestou. CJK zavolal a dozvěděl se. V zimě se má jet úplně jinudy, ale to jsem z daného popisu nemohla poznat, protože nekvalitní tisk usekl právě ona slova na začátku řádků V létě a V zimě....my pochopitelně viseli v ledovém pekle na letní příjezdové cestě. Nezbývalo nic jiného než doklouzat s Pažoutem zpátky na hlavní a dojet po cestě zimní....když jsme objevili avizovanou červenou šipku Penzion Vega, ztuhl nám zbývající úsměv ve tváři a CJK noha na pedálu. Před námi se otevřelo dokonalé korýtko pro závodní sáňkaře. Nenápadná cesta se spádem dobrých 20 % v nás vyvolala paniku a jasné rozhodnutí, tam nejedeme, a proto jsme zaparkovali na naštěstím přítomném záchytném parkovišti. Vybalili jsme věci a vydali se dolů pěšky. Ten úsek asi 500 metrů nám trval více než hodinu. Něco tak kluzkého a ledovatého už asi zažít nechci, tedy kromě kluziště, protože to bylo jak cesta očistcem. Škoda, že na jejím konci nebyl ráj, ale peklo jménem Penzion Vega, protože si myslím, že bychom si za vynaloženou námahu a příkoří osudu, byli bývali opravdu zasloužili být hýčkáni. A ne drženi o hladu. Ale to už je jiný příběh, a ten jsem vám již odvyprávět stačila :).


PS: hever je u francouzských vozů umístěn u motoru. Nejinak tomu bylo i u Pažouta. To jsme zjistili od tatíka téhož večera.... autoatlas ve voze byl, jen byl zasypán našimi krámy.... zkrátka, když se má něco posrat, tak se sere všechno :))) bylo to jako ve filmech, kdy v klíčovém okamžiku nic nefunguje, a když hlavní vedlejší postava zemře, jako mávnutím kouzelného protuktu se vše vrátí do funkčního vztahu...
 



Komentáře

1 Albert Pes | Web | 26. února 2011 v 22:54 | Reagovat

Líbí se mi, jak jsi se přes prožité štrapáce pohodově přenesla. Někdy po ránu už si na ně evidentně ani nevzpomeneš... :-D

2 Ajec | Web | 26. února 2011 v 23:00 | Reagovat

[1]: rano myslim na jine veci, a o tech se tento tyden pise do rubriky tema tydne :)

3 Albert Pes | Web | 26. února 2011 v 23:06 | Reagovat

Wow...

4 Ajec | Web | 26. února 2011 v 23:17 | Reagovat

[3]: to vis, uprimne devce.

5 Albert Pes | Web | 26. února 2011 v 23:21 | Reagovat

Pěkný, koukám... To z tebe v tom Grazu vyženou, takovýhle nepřístojnosti...!

6 Ajec | Web | 26. února 2011 v 23:26 | Reagovat

[5]: nevyhnalo to tricet let... a dneska budu fakt smutna, ze nemam navstevnost pres STO :D

7 CJK | 27. února 2011 v 1:08 | Reagovat

ja sem k tomu radsi nic psat nebudu....

8 Ajec | Web | 27. února 2011 v 1:24 | Reagovat

[7]: ale to je skoda.... :(

9 MirekČ | Web | 27. února 2011 v 10:20 | Reagovat

Právě se dívám do Mapy Google a fakt nevím kudy bych jel??? Trutnov - Železný Brod - Semily - Jilemnice - Vrchlabí???? Nevím????? O_O

10 MirekČ | Web | 27. února 2011 v 10:45 | Reagovat

Z nějakého Hrabačova po 286 - ce. Do Hrabačova z Jilemnice nebo ze Semil. Do Semil ze Železného Brodu. Do něj z Turnova a do Turnova z Prahy po E65. Bral jsem to zpětnou metodou. :-D

11 Naďa | Web | 27. února 2011 v 11:33 | Reagovat

Při čtení jsem se hezky bavila, bylo to jako bych to napsala já, hezky jsem si početla. Např. hezky jsme si užívali, když nám v Praze na nábřeží  vypadl celý motor na silnici :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.